Příběhy

část Srdce Anděla - kapitola 1.

8. března 2014 v 21:11 | Axy


1. část Srdce


Stojím u velkého placatého kamene, na který pálí sluneční paprsky. "Pochop, že o tom nerada mluvím. Je to strašně otravné a já minulost nesnáším. Je to to jediné, co se snažím přede všema utajit a ty si myslíš, že ti polevím jenom kvůli tomu, že jsi syn nějakýho božího pomocníka?" Švihnu jedním ze svých těžkých ocasů, co za sebou tahám a rozvířím prach z rozpálené cesty. Odpovědi se však nedočkám. Je mi jasné, že utekl a čeká do té doby, než se nerozhodnu říct nahlas 'ano'. Mrzutě zalezu do stínu, který mi poskytuje pár listnatých stromů zasazených podél pošlapané čáry, co směřuje až k řece. Ta je však ještě daleko a tak jsem uvězněna tady, s tím největším otravou, kterého jsem kdy potkala. A to jsem tady na světě už docela dlouho.. Nastalo období veder a tak je všechno suché a silné sluneční paprsky způsobují časté požáry. Jedinou nadějí všech, je obrovská řeka, rozdělující -nyní už bývalý- les na 2 části. Cestou potkávám mnoho zvířat, co mají jazyk skoro pod nohama a snaží se doplazit k jedinému zdroji vody. Kdybych byla alespoň trochu hodná, mohla bych jedním mávnutím vytvořit jezero a tak udělat dobrou věc pro ty, co jsou poblíž a snaží se uhasit tu nesnesitelnou touhu po vodě. Mám hned několik důvodů, proč to neudělám. Například to, že se mi nechce. Dále je tady obvinění z toho, že ti, co byli ode mne daleko, se napít nemohli a tak je to vůči nim nefér a jelikož jsem anděl, který škemral o to, aby na zemi mohl zůstat i nadále jako živý tvor, nebylo by to pro mě to nejlepší a hrozilo by, že bych musela zpátky do té hnusné a mírumilovné části země. Taky nejsem ten případ, co by rád někomu pomáhal. Jsem přesný opak toho, co mám být a co je u mne bráno jako samozdřejmost. To je taky jeden z mnoha důvodů, proč neodhaluju svou pravou identitu jen tak. A taky... proč jsem se vlastně dostala do zatracení. "Povíš mi to?" objeví se přede mnou malé šedé štěně se smaragdovýma očima a žadoní. Nejraději bych se na to prostě vykašlala a odešla bez toho, aniž bych řekla proč .. ale dostala jsem ho na starost. Jako vždycky ... jsem nucena se chovat jako anděl, ačkoli jím už vlastně dávno nejsem. Tak to tedy shodíme na 'úpis'. "Fajn .. hlavně prosím nek-" než jsem to stačila otráveně doříct, štěně už s radostí skákalo do výšky několika metrů a pak mne začne tahat za mou dlouhou srst na konci pacek s tichým vrčením. Svou levou přední packu, za kterou štěně tahá a nutí mne to říct, zvednu a zatřesu s ní. Otrava sletí na zem a lehce zakňučí. "Uklidni se nebo se opět vydáme na cestu a já ti to řeknu až o dalším odpočinku." Lehce, ale hluboce zavrčím jako náznak toho, že se má v klidu posadit a nedělat hlouposti. Malý tvor mne konečně poslechne a sedne si před mýma předníma packama. Udělám totéž a ladně k němu skloním hlavu, aby se mi mohl dívat do očí a vidět to všechno, co vyprávím, naživo v mých očích...

...minulost


Žila jsem svůj život jako malá polární liška. Nic zvláštního. Teď, po mé smrti stářím, se však objevuji v nějaké zvláštní .. místnosti? Není to však místnost. Po nějaké chvíli si zvyknu na ozařující bílomodré světlo, které je všude kolem mne a očima hledám nějaký náznak života. Po dlouhé chůzi konečně najdu někoho zvláštního. Vypadá jako .. nedokážu to popsat. Je to spíše modrý, do očí bijící prach, který se různě pohybuje do tvaru bytostí .. či co. "Kdo jsi?" zeptám se drsným tónem. Překvapil mne můj hlas. Vždycky byl sladký a laskavý. Nyní zní jako hlas staré mrzuté, možná nevyspané lišky, co má chuť někomu ukousnout hlavu. Prach se pomalu začne zhmotňovat do kulata a po chvíli v něm vidím nějaký .. obraz? Dojdu blíže a tak zjišťuji, že je to odraz můj. Jsem zcela v šoku a tlama se mi doširoka otevře. Nechápu to .. Byla jsem malá, čistě bílá polární liška. A teď? Jsem něco, co ani nedokážu popsat.
Má srst je jemná a prodlužuje se u mého krku a u koncích hlavy. Překvapeně se otočím za sebe. Neuvidím huňatý ocásek, ale rovnou tři dlouhé zářivě bílé ocasy. Nohy se také prodloužily. I díky nim, jsem tak vysoká. Z blízka jde trochu vidět, že jsem docela hubená a při každém nádechu se zpod dlouhé srsti vyhrabou žebra a po každém výdechu je srst spolu s kůží opět zakryje. Hlava je vysoko postavena na trochu delším krku. Je dlouhý vlastně skoro stejně, jako vlčí, jenom kvůli delší srsti na konci to vypadá, že je protáhlejší. Taky mám velice dlouhou, bílou, ale odlišnou srst, co mi vyrostla z krku a vrchu hlavy. Vypadá jako hříva a taky je taková ... drsnější, než obyčejná. Z té skoro až nudné, bílé barvy se brzy vymotám a objevím zářící modrou, která se vlila do mých očí. Nyní jsou ledově modré a mne při pohledu sama na své oči v odrazu, zamrazí v zádech. Co mne ale nejvíce zaskočilo, byla velká .. ne .. doslova obrovská zářivě bílá křídla.
"Co to..?" Nezmůžu se na více slov. Modrý prach se začne stvárňovat do hlavy draka nebo ještěra? Otevře se a z ní vyjde čistě modré světlo. "Vítej.." promluví a já sebou cuknu a jenom doufám, že tohle všechno je pouze sen. Hlas toho světýlka se rozléhá po celé 'místnosti'. Nedokážu rozeznat, jestli je ten hlas ženský, či mužský, ale přikláněla bych se spíše k ženě, jelikož zní měkce a tiše. "v nebi .." ozve se, když se vzpamatuju. "tedy .. není to nebe, ale nenapadá mne jiný výraz kterým bych ti mohlo vysvětlit, kde jsi." opraví se. Sotva dokážu pochytit ta tichá slova. "Promiň .. Já zapomělo." dodá, opět tiše a párkrát obkrouží kolem mě. Vydám ze sebe jakýsi zvuk podobný výrazu 'Jsem zaskočená .. co se to děje?' "Dalo jsem ti smysl. Tedy, spíše upravilo. Jelikož máš veliké uši, musíš slyšet lépe a taky tvůj čich bychom neměli zanedbat. Bohužel, zrak zůstane takový.." vysvětlí mi. Lehce kývnu abych dala najevo, že jsem se vzpamatovala a zároveň, že slyším lépe. "Jsem rádo, že jsi se nedostala do .. pekla? .. Nevím přesně, jak tomu říkáte vy." Udělám pár pomalých kroků blíže k modrému světélku. "Peklo .. Proč jsem vlastně tady?" položím otázku trochu nejistě. Jde cítit, jak se ten ostrý a naštvaný hlas změnil v lehce se třesoucí, přesto však trochu cítím, jak je v něm stálá hrubost. "Oh, omlouvám se velice. Jsem nové v oboru seznamování se s anděly..." na chvíli se odmlčí. "Zemřela jsi a tak se tedy dostaneš do pekla, nebe nebo zmizíš. Teda .. Ne ty, ale tvá duše. Popravdě, docela jsme se o Tvou duši přetahovala s peklem. Věřím, že se u tebe objeví druhá tvář co vyjde na povrch jedině, když se naštveš. Proto nedoporučuju, aby ses snesla tam dolů." lehce se zatočí. "No .. Něco chápu..." slova toho světélka si opět probírám v hlavě. "Já mohu na zem?" vyhrknu z nenadání. Když jsem teď tady, mé podvědomí si začíná dělat co chce. "Vidím, že se tvá druhá polovina, ta temná, snaží dostat na povrch." světlo se snese k tomu prachu, co se stvaroval do mého odrazu a já pocítím, jak se v mých očích začíná shromažďovat nenávist a vztek. "Chci na zem." řeknu ostře. Je mi jasné, že to má co dočinění s mým podvědomím .. tedy, s mou druhou tváří, tou pekelnou. "Nerado bych..." Světlo pohasne, ale stále vidím modrou tečku, kymácející se, ze strany na stranu. "Prosím..." žadoním. Odpovědi se však nedočkám. "Slibuji, že se budu snažit nezvorat nic. Budu opravdu hodná a co se týče činů anděla, budu každému pomáhat a najdu si někoho, koho mohu strážit." neustále žebrám. Mám takový pocit, že část mne, kterou jsem ještě neobjevila, toho ví nějak moc ohledně tohohle všeho. "Budu to muset probrat s ... No, každopádně tady počkej." odpoví, svým způsobem, modrá tečka, která se bleskurychle vrátí do modrého prachu."Kam bych měla jít?" pronesu. Můj hlas je plný sarkasmu.
"Nechceš mi říct, proč ses dostala do mé schránky?!" zavrčí na mne zevnitř hlas, který zní skoro jako já, ale je plný nenávisti. Je hrubý, ostrý a také otrávený, skoro až ospalý. "Já ..." Vydám ze sebe pouze tohle, jelikož lehce zachraptím. "Nemáš slov, co?! Hned po tom, co poletíš tam dolů, zmizíš! JASNÝ?!" Zakřičím a pořádně se nadechnu. "Počkej .. Kdo vlastně jsi?" snažím se ptát jemně a možná i trochu přátelsky. "To si ze mě děláš srandu?! Dyť .. Já jsem ta, které tahle schránka patří. Ksakru .. Musím přiznat, že díky tobě, nejsem v pekle. I tak .. VYPADNI!" Opět křiknu. Nechápu to. Jsou snad ve mne 2 duše? Zavrtím hlavou a na protest si sednu a zlehka se nadechnu. "Ten, kdo by měl jít, jsi ty.. ne snad? Vždyť já jsem tady správně. To já mám být v nebi. Ty patříš do pek-" "Jsi k smíchu." přeruším se ve výkladu ostrým tónem a pak sebou trhnu, když prach opět otevře svou tlamu a vyletí z něj ta modrá tečka. Ze světélka se stane něco jako jednorožec, který se pak vytvaruje do delfína.. Pokračuje to takhle do té doby, než se světélku konečně podaří najít vzhled lišky. "Dám ti na výběr .." řekne a opět se začne měnit. Skončí u vzhledu draka. "DRAK!" Okřiknu světélko. Zacpu si tlapkou tlamu a doufám, že světélko to bude ignorovat. "Poslouchej sebe. Ne ji." Pronese. Ji? To je vedle mne vážně ještě někdo? "Já .. uhm .. Líbí se mi tahle podoba. Jenom .. nechci ta křídla. A taky se mi zdá tahle bílá docela nápadná." řeknu tiše, doufajíc, že mne druhá část nepřeřve. "Fajn. Další podoby budeš muset získat na cestách, či nějak tak. Budeš získávat mnoho schopností a zkušeností a já doufám, že si vybereš dobře. Teď ještě..." nedořekne to a pouze prolétne kolem mne. Na levé zadní noze se mi obmotá zlatý řetízek s přívěškem svatozáře. Je nádherný a krásně se leskne. Vydám ze sebe pouze něco jako smích spojený s lapáním po dechu z toho, jak strašně moc se mi to líbí. Než se naděju, pod nohama se mi začně rozpadat zem a já po nějaké chvíli letím volným pádem dolů...

"Uhm ..." Zaslechnu. Trochu zvednu. Cestou na nohy se mi začnou kolena podlamovat, ale podaří se mi se nakonec pevně postavit a pohlédnout na toho, kdo mne probudil ze .. spánku .. hádám. Nekolikrát ještě musím zamrkat aby se mi přestalo před očima mlžit. Nakonec se přede mnou objeví někdo, kdo je naprosto stejný jako já. Akorát ocas má jeden a to ďáblí, zakončen černými žíněmi. Jeho vlasy jsou také černé a oči... Uvnitř nich je květ růže, rudý jako krev, přeříznut tenkým křížkem nahrazující normální čočku. A nakonec přívěšek se svatozáří se u něj změnil na rudý diamant. "Co na mě zíráš?" Ozve se můj klon s úšklebkem a já nemám co říci. Otevřu tlamu dokořán a dokážu si i představit, jak mi oči vylézají z důlků. "Nebuď tak překvapená .. nějak jsme se rozdělit musely." probudí mne z šoku svým otráveným, ale za to hlasitým tónem. "Promiň ale .. co přesně myslíš tím, 'rozdělit' ?" zeptám se tiše a ona dostane záchvat smíchu. "Co je?!" zeptám se jí a ucítím lehký třepot v hlase. "Promiň .. Já musela." Ještě teď popadá dech ze smíchu. "Tak řekneš mi to?" zeptám se jí už s trochu větší odvahou. "Byly jsme jedna duše. Bohužel, jsem se ve tvé duši objevila já. Peklo určitě chtělo tvou duši, když mě donutilo udělat tohle. Časem jsem s tebou splynula a ty sis toho ani nevšimla. Když jsi potom letěla dolů, tvoje duše mne vystrčila a tak jsem se stala já. Měla jsem svou schránku .. mnohem hezčí, ale bohužel. "Takže, seš můj .. klon?" Je mi jasné, že to zní strašně divně a ona se bude opět smát. A po chvíli se to opravdu stalo. Tiše jsem zavrčela, jelikož už jsem ztrácela energii na nějaké hádky, nebo něco podobného tomuhle. "Jsem tvá 'dvojnice' řekněme .. Ať to nezní takhle divně." promluví vážně hned po tom, co se dosměje. Je mi jasné, že bych se od ní měla držet dál, jelikož by na mne její povaha měla dost špatný vliv. Problém je v tom, že nevím .. nemám tušení, co bych teď měla dělat. Ta dvojnice říkala, že budu strážit živé a že budu dělat dobrý skutky. Je mi jasné, že to řekla jenom kvůli tomu, aby se dostala zpátky na zem, nebo do pekla ale i tak uvažuji nad tím, jestli bych to neměla opravdu zkusit. "Haló?! Slyšíš?!" mrzutě mi zamává packou před obličejem a já se opět vrátím myšlenkama na zem. "Uh .. promiň .. říkala jsi něco?" Zdá se, že ona ze mě taky chytá nervy. Jinak by teď nevypadala tak .. naštvaně .. skoro jakoby mne chtěla zakousnout. Nic však neřekne a zmizí v modrém prachu. Byla jsem tak zaneprázdněná tou mou dvojnicí, že jsem se ani nestačila porozhlédnout kolem. Objevila jsem se uprostřed ledové pouště. Lehce jsem se oklepala když jsem zjistila, že vůbec nevím kudy jít, nebo kam jít. Porozhlédnu se tedy kolem... Nejspíše jsem se ocitla poblíže místa, kde jsem se narodila. Vzdychnu a udělám pár kroků vpřed. Zamrazí mne v zádech, když na polštářcích ucítím led a sníh.

Po asi hodině chůze před sebou vidím obrovské zamrzlé jezero. Než se pořádně rozhodnu, už stojím na tlustém ledě. "Cože?" vyhrknu ze sebe, když uvidím černou stopu, táhnoucí se za mnou. Je mi jasné, že to jsou mé stopy .. ale, sníh pod nima taje. To znamená... "Do pekla!" štěknu hned po té, co se pode mnou prolomí led a já pomalu padám do vody mnohem studenější, než je sníh či vítr.

"Už jsi vzhůru?" cosi položí tlapu na můj obličej a já sebou trhnu. Pootevřu jedno oko. Uvidím postavu, kterou moc dobře poznám. "Nechci s tebou mít nic společného." vydám ze sebe skrze zuby a otřepu se, abych ze sebe dostala všechnu vodu. "Proč mne tedy voláš?" po její otázce skoro zamrznu. "Já tě nevolala." vyhrknu. "Ale ano .. 'Do pekel'. Nevzpomínáš?" uškíbne se. Ani jsem si to neuvědomila .. prostě to ze mne vypadlo. Jsme snad takto spojené? To asi nezjistím .. ona totiž nikdy nebude potřebovat mou pomoc. "Já .. Chtěla bych se tě na něco zeptat." řeknu, aby to vypadalo tak, že to bylo mým záměrem, a zároveň se snažím vymyslet, na co se jí zeptat. Otázek je sice hodně, ale já si nedokážu vybrat, na kterou se zeptat dříve. "Poslouchám." kývne a sedne si. V tom si vzpomenu na tu černou stopu a ohlédnu se. Už tam .. není. "Smyla to ta voda?" zeptám se a pozvednu pravou přední packu. "Jo .. Asi tě zajímá, co to bylo." mluví vážně. Proč mluví vážně? Přesto, jak jsem překvapena jejím jednáním, kývnu a čekám na její odpověď. "Je to čistě reakce tvého těla na ten pád," kývne směrem k oblakům a pokračuje. "Taky se může stát, že sem tam omdlíš. Není to moc časté, ale doporučuji ti, abys často ležela a odpočívala. Nemusíš spát, stačí i to, že budeš sedět." dopoví a já se lehce otřesu. "Není to zas až tak hrozný. Časem si na to zvykneš." pronese se smíchem. Lehce si oddychnu. "Řekneš mi toho víc?" zeptám se a nadějí v hlase. "... jo," řekne, ale dívá se na led za mnou. "Opravdu?" zvednu se a posunu hlavu tak, aby se mé oči střetly s jejíma. Poznám však, že to byla chyba. Náhle uslyším tlukot svého srdce strašlivě nahlas a panenky se mi zúží do malinké čárečky. Její oči jsou plné nenávisti, nelítosti a krvelačnosti .. Nikdy jsem neviděla takovéhle oči. Démoni jsou strašliví. Nechápu, proč se změnila barva těch červených krvelačých očí na tyhle růžovo černo modré. Je to zvláštní a strašidelný zároveň. "Tohle už nedělej." zavrčí a její oči se opět změní do normálu. Po několika minutách se konečně dostanu z toho tranzu. "C-co to bylo?" můj hlas se však stále chvěje. "Tohle jsou mé pravé oči. Oči mé pravé démoní podoby." pronese s krvelačným úsměvem a já nasucho polknu. "Ačkoli ta tvá je ještě horší." dodá. "Prosím?" zeptám se. Huh .. proč jsem na ni zdvořilá? "Neber si to nějak osobně .. Ale andělé nejsou právě to, co by se mělo pokládat za 'čisté' a 'boží'." Nevím, jestli se mám naštvat, nebo se prostě začít smát stejně jako ona. Totálně tohle nechápu a doufám, že se objeví někdo, kdo to umí vysvětlit lépe a zdvořile. "Opravdu? Proč?" "Je to jednoduché .. Andělé jsou natolik posedlí tím, aby bylo všechno 'čisté', že si ani neuvědomují, jak špiní ostatní a zároveň i sebe. Způsob toho, jak se snaží dostat ze stvoření všechnu špínu je natolik krutý, že se divím, že to ti nahoře vůbec dovolují." "Ti nahoře s tím nemají nic společného." bráním je. Mají dost práce a je mi jasné, že takovéhle řeči si nezaslouží .. alespoň myslím. Samozdřejmě, dvojnice se začně hlasitě smát a já se sotva udržím, abych po ní nevyjela a nezaryla do ní své tesáky. "Nevíš o tom nic, tak raději pouze poslouchej." "Oh, chápu. Využíváš toho, že nevím nic a tak si vymýšlíš a cpeš do mě to, co ze mne udělá takovou špínu, jako seš ty .. je to tak?" zavrčím. "Klid .. takhle to není. Víš, andělé jsou ti, kteří by do tebe cpali informace co ti vymyjou mozek. Stala by ses jedním z nich. A o to já nestojím." "Takže chceš, abych byla jako ty!" štěknu. "Ne .. tak to není. Chci, abys byla pouhou duší co bloudí mezi Rájem a Jádrem. Toť vše." je v klidu .. je naprosto v klidu, i přesto že se mé zuby skoro dotýkají jejího zašpiněného krku. Její odpověď mě ale momentálně zastavila. "Padlým andělem?" vyhrknu. "Tak nějak." přikývne. Je to ještě horší, než jsem si myslela. Zhnuseně švihnu ocasy a prudce se otočím, abych byla zády k ní. Následně se rozběhnu, doufajíc, že nepoběží za mnou.


Cantharellus 5. část

30. prosince 2013 v 17:01 | Axy
Omlouvám se za zdržení. Jelikož jsem to ještě musela dopsat protáhlo se to xD

Cantharellus - 4. část

21. prosince 2013 v 12:00 | Axy
Omlouvám se za spoždění D: Bohužel jsem zrovna v pátek byla na tréninku a pak jsem se nedostala na velký počítač kde mám uložené ty části ve Wordu. No a protože ještě na netbooku nemám Microsoft Office tak to na netbooku mít nemůžu :DD Tím pádem jsem to v ten pátek nemohla zveřejnit. Za odměnu jsem Vám to dala trochu delší než jsem chtěla x3

Cantharellus - 3. část

13. prosince 2013 v 21:03 | Axy
Takže Blog.cz se (prý) vzpamatoval takže budu pokračovat zde. Popravdě jsem nečekala že to vyřeší tak rychle. Protože jsem měla vystoupení nestihla jsem vydat článek. No a zapoměla jsem ho přednastavit xD Tento týden jsem toho měla fakt moc .. A neodpočinu si ani přes víkend T_T To je prostě ... na nic. Tak ale už konec s mým brbláním neboť to stejně nikoho nezajímá.
Dnešní díl (omg to je jak v televizi :DD) bude o tom, jak se Axy vydá na cestu a pak někoho potká ... Koho si přečtěte :DD

Cantharellus - 2. část

6. prosince 2013 v 17:01 | Axy
Ahoj :3 .. Jsem tu zase s další částí příběhu. Tento díl bude FAKT divný. Jak jsem psala, začínala jsem s ním už docela dávno takže je to hodně dětinský .. Ikdyž se tak Axouš ze začátku choval když je to ještě dítě O.o Takže to vlastně nic strašného nebude .. možná xD Každopádně doufám, že se Vám bude krásně číst :3 Na designu jsem popravdě ještě nezačala pracovat ... Je to kvůli tomu, že si vůbec nerozumím s grafikou. :DD Ale já se to naučím. Snad xD Mám momentálně rozpracované 3 obrázky. 1. - Vánoční :3 2. - Tajemství xD 3. New Ref Sheet

Cantharellus - 1. část

29. listopadu 2013 v 17:01 | Axy
TENTO PŘÍBĚH JE STARÝ A NEPLATNÝ. NECHÁVÁM HO ZDE POUZE PRO ČTENÍ!

Bílá místnost. Přede mnou, za mnou, vlevo i vpravo, nade mnou a pode mnou .. Všude bílo. Bílá jsem byla dokonce i já. Až na pár věcí. Oči, packy, vlasy, ... Stála jsem jako skamenělá a tupě hleděla před sebe. Po chvíli se po de mnou objevila prasklinka. Ta se začala rozšiřovat. A když už byla hodně vělká, zem se pode mnou probořila. Až po pár minutách jsem si všimla mraků kolem mne. Koukla jsem se nad sebe. Měla jsem obrovská bílá křídla.

Velký sen "malé" lišky.

14. září 2013 v 16:13 | Axy
Konečně má první jednorázovka. Začala jsem psát včera. Předem se omlouvám za chyby. A vím že jich tam bude mnoho. Viď Saf? xD
 
 

Reklama
Reklama