Cantharellus 5. část

30. prosince 2013 v 17:01 | Axy |  Příběhy
Omlouvám se za zdržení. Jelikož jsem to ještě musela dopsat protáhlo se to xD





Ráno

Probudila jsem se za příjemného slunečného rána. Porozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo tam nebyl. Jako vždycky jsem vstala poslední. "Dobré ráno." Ozvalo se za mnou po chvíli. Neznělo to jako Xentův hlas. Blesku rychle jsem se otočila. Stála tam Karin a smála se ještě šíleněji než já v Insanity podobě. Xento měl pravdu. Je pohlcena temnotou. Alespoň to tak vypadá. "Nemusíš mi děkovat." Usmála jsem se. "Cože? Pro tohle tu nejsem." Karin na mě upřela tázavý pohled. "Tak proč jsi tady?" Karin jen beze slova ke mně přistoupila. Chvíli stála a dívala se mi do očí a pak se po mě z ničeho nic vrhla. Zakousla se mi do krku. Zařvala jsem. Ale .. Ono to nebolelo. Po chvíli se tam objevil Reed. "Co se to…?" Stál tam ve vchodu s tlamou otevřenou. Já byla taky dost zaskočená. Nic se mi nestalo. Krev nekapala, nic mne nebolelo .. Zírala jsem na Karin která tiše zavrčela a potom řekla: "vidíš? Nemohu Tě zabít a ty nemůžeš zabít mne." "Nechápu Tě. Proč to sem taháš?" Zeptala jsem se. "Bylo jasné že se budeme chtít zabít. TY MĚ NEMÁŠ ZACHRAŇOVAT!" křikla. "Ale .. já nechci zemřít!" Postavila jsem se. "Tse .. Si myslíš, že zemřu jenom kvůli malým škrábancům?!" Už jsem nemluvila. Beze slov jsem odešla. Reed chvíli čekal, ale pak se rozběhl za mnou. "Čekal jsem, že bude taková." Praštila jsem ho ocasem. Nechtěla jsem aby něco říkal. Ne teď.

Po pár dnech...

"Mám chuť ti rozdrápat krk! Jsi neschopný! Jsi strašný idiot!" Ještě několik minut jsem mu tímto způsobem nadávala. Když už jsem ukončovala poslední větu, začaly se mi do očí hrnout slzy. Tolik jsme toho spolu prožili .. Tolikrát mi zachránil život .. A já se mu takto odvděčím. Nebylo to ode mne správné. Byl to můj nejlepší přítel .. A já ho brala jako největšího nepřítele. Chvíli bylo ticho. Šlo slyšet pouze mé tiché vzlykání. Snažila jsem si zakrýt obličej vlasama. Ještě nikdy jsem nebrečela. Nechtěla jsem brečet .. nikdy. Před nikým. Ale slzám jsem se neubránila. Přišly samy. A já si to všechno uvědomila až potom. Reed šel pomalu ke mě. "Víš .. celou dobu jsem ty tvé urážky bral jako opak. Po celou dobu tvého chování jsem to nebral jako drzou lišku. Bral jsem tě za mírumilovné stvoření. Chápu tě." "NE! Nechápeš nic! Všichni si myslíte že mě máte zcela přečtenou ale přitom mě vůbec neznáte!" "Dyť už jsem ti říkal, že o tobě vím vše." Reed se na mě podíval trochu uraženě. Poprvé selhal. Poprvé nevěděl vše. Já se jen uchechtla a snažila se dokončit cestu. Přede mnou se objevil mohutný hrad. Reed chtěl také pokračovat. Ale držel se dál. Konečně jsem ji mohla potkat. Měla jsem radost. Svižným krokem jsem bloudila uličkama hradu a snažila se najít místnost, kde by měla být. Po dlouhém hledání jsem konečně obevila velký sál. Myslela jsem si, že tam na mě bude čekat člověk. Ale místo toho tam byl pes. Německý ovčák s ne zrovna přátelským výrazem. "Kdo jsi?!" přikrčila jsem se a tiše zavrčela. "Nikdo nebude mou paničku ohrožovat." Pes byl odhodlaný se mě zbavit. Ani nečekal .. Ihned se proti mě rozběhl. Skočil po mě. Chtěla jsem se bránit ale on byl prostě silnější. Trhal, drápal, kousal .. Chtěla jsem aby to skončilo. Podařilo se mi ho kousnout jenom jednou. Do tlapy. Ihned mi to oplatil. Po dlouhé chvíli jsem se s těží udržela na nohou. Celá od krve, podrápaná a potrhaná jsem přikrčená stála a čekala kdy mi dá poslední ránu. Z tlamy mi začala téct krev. Tekla podél mé tlamy a nakonec spadla dolů na zem. Jedna kapka za druhou. Pes myslel že vyhrál. S ďábelským úsměvem mě nechal tam stát a svíjet se v bolestech do té doby, než umřu. Ale já jsem se jen tak nevzdala. Zvedla jsem hlavu a začala jsem kulhat blíž ke psovi a tomu člověku. Pes se na mě zaraženě podíval a pak se uchechtl. Začala jsem vrčet. Zrychlila jsem krok. Sice mě bolela celá liška ale i tak.. Chybělo ještě pár kroků k tomu, abych po něm skočila a zakousla ho. "BANG!" po hradu se začal rozléhat tento zvuk. Ucítila jsem menší bolest. Ale pouze na chvíli. Pak jsem zaslechla křik Reeda .. Nastalo ticho a tma. Byla jsem .. mrtvá.
Každá Myšlenka má však ještě 2 šance. Proč? Aby mohla zachránit svět před krutým lidstvem. Lidé ničí svou planetu a kvůli ní zemřou i zvířata. To prostě nejde. Pokud je Myšlenka zabita člověkem, má šanci toho člověka zabít. Je to něco jako znovuzrození díky kterému mohou zvířata zachránit svět.
V černotě se opět objevila jiskra. Všechno se odehrálo od začátku. Nyní jsem se však objevila na skále která byla poblíž hradu. Co Xento podnikl jsem nevěděla. Prý zabil psa a jen tak tak se vyhnul smrti. Mohl také zemřít. Zastřelením .. Vím že to nebyla ona. Musel to být někdo jiný. Ona by tohle nemohla udělat. Má teprve 7 let. Ten člověk byl vysoký skoro 2 metry. Nemohla to být ona. Po dlouhém přemýšlení KDO to byl ve větru na pokraji skály jsem se rozhodla vydat se za Reedem. Ten se však vydal za mnou dříve. "Ahoj." S úsměvem jsem se otočila. "Takže tě nezabil?" "Málem jo. Ale ten pes je mrtvý." Spokojeně jsem zívla. "Co teď? Chceš ještě stále vidět svou duši?" "Já .. nevím. Myslím že počkám až bude starší. A .. Taky bych se mohla naučit bránit se." S prosbou v očích jsem se podívala na Xenta. "Počkat - To jako že tě mám učit? Já?" "Zabil jsi toho psa." "Jo ale to jen díky tomu, že jsem byl chytřejší než on. Tvoje chyba že jsi nepoužila chytrost." "Právě proto. Nauč mě to." po chvíli přemlouvání Reed řekl ano. Vydali jsme se za matkou.
"Aha. Takže jsi prohrála." Matka se na mě sklamaně podívala. "Nemohla vyhrát. Lidské zbraně jsou silnější než my." zastal se mě Reed. Sklopila jsem uši. "Já vím. Ale před tím než tě ten pes rozdrápal jsi něco udělat mohla." dodala ještě. Uši jsem zvedla a rozzlobeně jsem se na ni koukla. "A ty si myslíš, že já hned den po tom co jsem se zrodila budu umět perfektně přemýšlet a bojovat?" Chvíli bylo ticho. Matka odešla bez jediného slůvka. Otočila jsem se na Reeda. Ten pouze vzdychl a také odešel. Zamířila jsem k potoku. Posadila se a pohlédla na nebe. Chvíli jsem jen tak hleděla .. Po pár minutách mě zavolal Xento abych šla za nimi.
Lehla jsem si do rohu. Beze slov. "Axy já vím. Nebyla jsem k tobě zrovna nejmilejší a nebylo správné na tebe všechno vyvalit v jeden den. Musíš si všechno urovnat v hlavě a rozhodnout se. Já vím. Ale zkus mě pochopit. Dříve nebo později si pro mě chytači přijdou." Já i Xento jsme se na matku zaraženě podívali. "T-to jako ..." vypustila jsem všechny nespory z hlavy. "Ale .. proč?" zeptal se Xento. "Myslím že už je štve jak učím své dcery a syny to, jací jsou to nehorázní idioti. A navíc..Už nejsem nejmladší. Vychovala jsem už 139 Myšlenek. Ráda bych aby vyslyšeli mé prosby." Pomalu se začalo stmívat. Nikdo už ani nešpitl. Šli jsme spát.

"Axy. Vstávej." pomalu jsem otevřela oči. "Děje se něco?" Protáhla jsem se a zívla. "Matku už strážci odnesli." sklopil uši. "Ale .. Dyť jsem se s ní ani nerozloučila." pocítila jsem smutek. "Já vím, ani já to nestihl. Matka si to tak přála." Potlačila jsem slzy a vyšla ven. "No, myslím že je čas se něco naučit." Promluvil Xento a dohnal mě s úsměvem. /Jak může být šťastný?/ Ani jsem se na něj nepodívala. "Nemám náladu." "Ale no tak. Vím že je to pro tebe těžké. Ale třeba zítra může někdo přijít a snažit se tě zabít. A co ty? Ty budeš bojovat tak jak proti tomu psovi. A prohraješ. Už máš jenom jednu šanci." Sedla jsem si a nabručeně pohlédla na Xenta. "Tak..S čím začneme?" On doslova ignoroval jestli se chci učit nebo ne. Ani se na mne nepodíval. Rozhlížel se kolem sebe a přemýšlel. Balancovala jsem na drátku který za chvíli vybuchne. Opravdu .. Ještě jedno slovo a bouchnu. "Co uděláš když se proti tobě někdo rozběhne?" začal Xento. Vzdychla jsem. "Podběhnu ho oklikou a zakousnu se mu do krku. Potom ho odhodím." Reed chvíli uvažoval. "No .. Mohlo by to tak být." "Tohle nemá cenu." Otočila jsem se a zamířila jsem na skálu. "No tak Axy. Nevíš co říkala Scilla? Takových ztrát ještě bude... Počítej s tím, že pět jich bude určitě." Pohlédla jsem na nebe. "Já vím. Ale ... To chceš abych .." "To bude v pohodě. Časem si na to zvykneš."

Reed měl pravdu. A Scilla taky. Za tu dobu, jsem prožila hodně smutku i štěstí. Několik nových přátel zůstalo naživu, ale taky zemřelo. Scilla mi párkrát pomohla. Bojovala jsem proti lidem. Ale s mou spřízněnou duší jsem se ještě hodněkrát potkala. S Reedem jsem toho hodně zažila. Ale i on musel mít svůj život. Když jsem po dlouhém tréninku konečně dospěla, oba dva jsme šli svou cestou...


KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Safira Safira | Web | 5. ledna 2014 v 11:52 | Reagovat

Je dobře, že ses nakonec rozhodla nekončit s ním :D protože tohle je nehorázně epické :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.